Z národního parku Phong Nha-Ke Bang je to na státní hranici s Laosem Na Meo celkem 542km. Google ukazuje, že to trvá asi 8 hodin, to znamená, že ve skutečnosti spíš tak 10 intenzivní jízdy bez přestávky. To se za jeden den nedá stihnout. Za tmy je totiž na silnici jednak hrozná tma (nečekaně), neosvětlené rychle se pohybující předměty a hlavně ukrutná zima. Je tu ovšem ještě další možnost. Jet na hraniční přechod Nam Phao, ten je totiž z národního parku jenom 232km. Má to však jeden háček. Ono totiž přejet s motorkou z Vietnamu do Laosu pro cizince nemusí být úplně snadný, zvlášť když motorka není ani oficiálně napsaná na vás. Strávil jsem prakticky celý měsíc sondováním informací o tom, kde je nejjednodušší ty hranice přejet. O Na Meo (které je dál) jsem se na různých místech dozvěděl, že by tam neměli dělat problémy, avšak že tam mají trochu dražší vystavení víza (45USD za osobu). O Nam Phao jsem se naopak nedočetl nikde nic, akorát na jedné stránce, že by to snad mělo jít.
Situace se ale změnila v den, kdy jsme měli na hranici vyrazit. Ráno před odjezdem jsem si totiž přečetl zprávu od kamaráda, který byl loni ve Vietnamu, s vlastní (koupenou) motorkou a překročil hranici do Laosu právě na Nam Phao (díky Endru…). Nebýt něj, tak na tenhle hraniční přechod asi ani nezkoušíme vyrazit, protože by nás akorát zdržel, kdyby to nevyšlo. Plni radosti teda v klídku vyrážíme. Cesta ubíhá celkem v pohodě. Silnice Ho Chi Minh road (která vede ze Saigonu do Hanoje) je v perfektním stavu, kam se hrabou české silnice. Navíc tím, jak je furt státní svátek (po oslavách nového roku), tak ani není velký provoz. Takže už za dvě hodiny odbočujeme z Ho Chi Minhovi silnice směrem na hranici. Tam se cesta znatelně zhorší. Je to 49km, ale jedeme to necelé dvě hodiny. Po cestě nepotkáváme prakticky nikoho, jen pár aut s laoskými značkami, zato příroda kolem je fakt nádherná. Když dojedeme na hranici, tak jsme přeposláni na imigrační, kde sedí jeden laosan, směje se na nás hezky, ale gestikulací a s pomocí google translate nám vysvětluje, že do Laosu nás klidně pustí, ale bez motorky. Snažíme se zjistit proč, ale nedokáže nám to vysvětlit. Zkoušíme všechno možný, včetně nenápadnýho nabízení úplatku, ale on si stojí za tím, že nám nemůže nijak pomoct. Tonka si sedne na obrubník s tím, že se nehne, dokud nás nepustěj. Já jsem se do Laosu těšil, ale od tohoto hraničního přechodu jsem neměl moc velký očekávání, takže klasicky sklopím uši amířenej s tím, že jedem pryč. Tonka říká, že si jde postavit stan a zůstane tam. Já ji nakonec přemluvouvám, tak vyrážíme zpět. Je 16:00, za dvě hodiny zapadne slunce, moc času na další jízdu tedy nemáme. Než se dostaneme zpátky na Ho Chi Minhovu silnici, tak to trvá další hodinu a půl. Cesta má navíc takovou dost nahořklou příchuť, protože víme, že jsme zbytečně ztratili asi 3,5 hodiny a že se dneska stejně nedostanem nikam do civilizace. Narozdíl od Tonky to beru optimisticky, určitě to bylo znamení osudu, kdybychom tam bývali byli přejeli, tak by se stalo něco hroznýho. Nic to ale nemění na tom, že náš pobyt ve Vietnamu to natáhne ještě o další dva dny, protože se na hraniční přechod nestihneme dostat tak, aby nás ještě pustili (mají tam jen do 5ti). K tomu všemu nám ještě za ty dva dny vyexpirují víza, takže na Na Meo by se skutečně hodilo, aby nás pustili. Uháníme tedy na sever…
Při západu slunce zastavujeme v nějakém guest house uprostřed pustiny. Paní po nás nejdřív chce v přepočtu asi 600,- za noc, když ale zavrtíme hlavou a chceme ject dál, tak to přehodnotí na necelých 200,-. Ještě než se stihneme ubytovat, tak pacifikuju jednoho ožralýho vietnamce, co tam zrovna mlátil svojí holku, ta stihne odject na motorce někam pryč. Každopádně v momentě kdy kluka pustím, vyráží na jiný motorce za ní (ožralej)… Tak jsme se zabydleli a Tonka že má hlad, tak jí jdu ulovit něco k jídlu. Jdu k vedlejšímu domu, což se zdá být zázemí lidí, kteří guest house vlastní. Zvenčí je to obrovský dům s velkou terasou, obložený lakovaným dřevem. Uvnitř je velká konferenční místnost s kamenou podlahou a dlouhým stolem z masivu tak pro 30 lidí. No a uprostřed něj sedí dva na mol ožralí vietnamci. Jeden je ještě celkem dobře vypadající zhruba 30cátník a druhý je dost zanedbaně vypadající 40cátník. Hned jak mě zmerčí, tak mě stáhnou k sobě a začnou do mě lít kořalku. Dojde mi, že tohle bude dlouhý a bolestivý zápas o večeři, protože pochopitelně ani jeden z nich neumí ani slovo anglicky. Nebylo by fér, aby o to Tonka přišla, tak jdu pro ni a zápasíme společně. Po pár panácích pánové pochopí, že chceme jídlo a nějaká slečna nám ho jde udělat. 30cátník někam mizí a nechává nás se 40cátníkem, který je v mnohem horším stavu, co se ožralosti týče. Kolem běhají ještě dvě děti zhruba 4 a 8 let. Já bejt maminkou, tak je nenechám s tak ožralym člověkem :)) Je tak na šrot, že už to ani není srandovní, chvíli se nám snaží něco vysvělit, ale nechápeme co. Vypadá, že chce Tonku na sex za úplatu, ale fakt mu nerozumíme, možná si s náma chtěl akorát zazpívat karaoke. Naštěstí asi po půl hodině přichází paní s večeří a my začínáme jíst. 40cátník do nás ještě něco valí, ale po tom, co mu zmíněná paní něco domluví, to vzdá a odjede někam pryč (taky na motorce ožralej a ve tmě, pochopitelně). To, že jsme se najedli a máme se kde vyspat bereme celkem jako úspěch, protože během svátků jsou všichni někde zalezlí, všechny obchody a prostě všechno je zavřený a nikde nikdo není.
Druhý den brzo ráno vstáváme a vyrážíme, čeká nás asi 230km do dalšího “městečka”, kde se snad bude dát přespat a a nebude už příliš daleko od Na Meo. Po cestě zastavujeme na kafe u pána s dýmkou, zakecáme se s ním a jeho přáteli, kteří nás nakonec přesvědčí, ať si u nich dáme i jídlo, že prý bude výborné a levné. Nějaké dlouho dušené buvolí maso s rýží a nějakými omáčkami. Klasifikujeme to jako skutečně nejlepší jídlo, co jsme za celou dobu ve Vietnamu měli. Jídla jsme si často fotili, ale tohle bylo tak dobrý, že než jsme ho stihli vyfotit, tak jsme ho snědli.
Potkáváme dvě dopravní nehody, obě s motorkami a evidentně těžkými zraněními. Jsme celý den na cestě a při západu slunce zastavujeme ve vesnici, která leží na poslední větší křižovatce před hranicema. Akční mladý vietnamec nám ukazuje, kde je guest house, je lehce dražší (asi 220kč), ale má krásný výhled na hory. Večer jdeme na kafe do kavárny, kde je sice spousta židlí, ale nikde ani noha. Za chvilku přijde mladý ožralý vietnamec a chce si s námi hrozně povídat. Evidentně má taky radost z oslavy nového roku. Cpe nám piva zadarmo, novoroční rýžový koláč s “karamelem” a snaží se se prostě rozdat. Během hovoru s ním, který popravdě nedává moc smysl, si klučina někam asi 5x zavolá. Myslim, že volal svým kamarádům, protože za chvíli přijelo asi 20 stejně mladých vietnamců na motorkách. Ono je vždycky srandovní, že prakticky kamkoliv vlezeme, tak způsobíme opravdu velký rozruch, zvlášť v takto odlehlých částech Vietnamu. Nicméně když si chcete dát v klídku kafíčko, tak je potom trochu unavující snažit se porozumnět 20ti různým dotazům ve stejnou chvíli v jazyce, kterému nerozumíte. Je prostě cítit, že jste velká atrakce a všichni ty lidi od vás čekají nějakou zábavu, pak se všichni chtějí vyfotit se všema, pak všichni zvlášť, pak všichni na všechny telefony a tak dál… To je sranda, když na to zrovna máte náladu, ale to neni vždycky. Nicméně za chvilku kluci zase někam zapadnou zpívat karaoke a zůstává s náma jen jedna mladá (asi 20let) vietnamka, co neumí moc anglicky, ale hrozně ráda si povídá. K dorozumívání používání google translator a celkem hezky nám to funguje. Když komunikujete jen s jedním člověkem, tak je to naopak dost příjemný, protože se aspoň něco dozvíte. Příjemně pohoštěni přejeme dobrou noc a jdeme spát.
Druhý den vstáváme s jasnou vidinou cesty s nejasným výsledkem. Dáváme ještě jedno kafe v podniku, kde jsme byli večer a vyrážíme. Cesta na hranice je místy dost na hov*o, tak to celkem trvá, nicméně na hranici dorážíme kolem 13:00. Úředník se na nás culí, ale říká, že musíme počkat, než se kolegové vrátí z oběda. Dobrá zpráva, aspoň budou mít dobrou náladu po obědě. Při čekání potkáváme mladě vypadajícího belgického cyklistu, který zrovna přijel z Laosu, kam dorazil z Bangkoku s teď a míří přes Vietnam do Číny, kde chce nasednout na vlak šinoucí se po transsibiřské magistrále a dojet s ním až do Moskvy. Aby toho nebylo málo, tak cestuje bez kompu/mobilu, jen s papírovou mapou a na kole. Tomu říkám cestovatel. Měníme s ním zkušenosti z procestovaných zemí a pár drobných vietnamských dongů za pár drobných laoských kipů, které už ani jeden z nás nebude potřebovat. Za chvíli doraží zbytek úředníků a my začínáme proces. Nejdřív výstup ze země (Vietnamu), potom doložení vyvezených věcí (motorky), za což platíme asi 220kč. Následně na Laoské straně vízum. Tonka úředníkům asi 20x důrazně zopakuje, že chceme multiple-entry visa pro více vstupů do země, protože se chceme podívat ještě do Thajska, úředníci jí to několikrát vesele odkývou, ale dostáváme stejně jenom single entry. Potěšující ale je, že to stojí jenom 31USD na osobu (počítali jsme s tím, že to bude stát 45USD). Potom ještě nějaké formality s motorkou, ale nakonec můžeme ject, což nás oba upřímně hodně těší. Na druhé straně hranice vítězoslavně kupujeme pivo a insttan “čínskou” polívku (jiné jídlo tam neměli).
