Do cesty zahrnu i tu českou část.
Takže time plan:
31. prosince: Máme oba poslední den v práci. Oba jsme dali výpověď. Tonka se musí vrátit do konce dubna, já bych se rád vrátil v druhý polovině 2016
1. – 6. ledna: Balíme všechny věci, co jsme stihli nastřádat na hale, kde jsme bydleli.
7. ledna: Odvážíme Dusty k Tonky rodičům, to zase Tonka těžce nese.
Zároveň odvážíme náklaďák na levnější parking (ještě jednou díky Martine), je to trochu boj, protože je o něco větší, než stodola, kam se má vejít, navíc sníh a 14 tun do kopce, klouzalo to do boku, ale naštěstí jsem tu střechu nezboural.
8. ledna: Na památku si fotím hnusný pražský počasí.
9. ledna: Na hale je malá sešlost, celkem asi 25 lidí. Tonka uvařila spoustu jídla, ostaní dotáhli spoustu chlastu. Malá sešlost se nakonec zvrtne ve velkou party, takže po tom, co jsme vypili nejednu flašku a bardzo piv si na 4:00 objednáváme taxi směr letiště.
10. ledna: V 6:50 letíme směr Frankfurt 🙂
Ve Frankfurtu máme na přestup jenom asi hodinu a půl. Na normálnim letišti je to víc, než dostatek, ale Frankfurt je skutečně obrovskej, my se navíc musíme dostat z Terminalu 1 na Terminal 2. Vypínam si telefon, jen z radosti o jedno telefonní číslo míň, který nechytí IMSI catcher, což je věc na sledování pohybu lidí (resp. jejich mobilních telefonů), jak mi hezky vysvětlili na dni otevřených dveří ve firmě, kde Tonka pracuje. Mezi tisícem (skutečně jich tam je přes 900) checkinů hledáme ten náš, což se nám vůbec nedaří. Nakonec jsme odbavený a dostáváme letenky s China Airlines přes Taipei až do Saigonu. Dáváme ještě rychlý pivo a běžíme na boarding, kterej začal před 20ti minutama. Gate je taky šíleně daleko, tak stresuju Tonku, ať nekouří, ať nám to neuletí. Chudinka pak musela zvládnout ještě 12,5 hodiny letu. Chvílema jsem pak litoval, že jsem jí nenechal si zakouřit.
Těch 12,5 hodiny v letadle je vážně zničujících. Kocovinu jsme měli, ale spát sme kvůli celkovýmu nepohodlí nějak nemohli. Pár tabletek Valia, co mi zbylo ještě z poslední návštěvy Indie jsem zapomněl v batohu na odbavení. Jídlo a celkovej servis China Airlines bych hodnotil jako horší průměr. Z nudy se zkoušim nějak probourat do wifi sítě v letadle, protože 5$ za hodinu jim opravdu nedám. Mělo by to bejt jednoduchý, jen zkusit MAC address spoofing. Tonka má na tohle snad nějakou intuici a hned si toho všimla, tak mi nadává, ať se na to vykašlu, že mě zavřou. Neměli by za co, ale poslechnu jí…
V Taipei už je krásný vedro když vylezáme z letadla, jsem tak rád. Stala se nám trochu pakárna při prohlídce před vstupem do letadla. Řekli nám, že si s sebou nemůžeme vzít flašku hruškovice, kterou jsme (za 400,-) koupili na letišti v Praze. Pochopitelně nám jí zabalili do červenýho pytlíku s liquids, přidali účtenku a zalepili. Ve Frankfurtu jim to nevadilo, ale tady nám řekli, že nás s tim dál nepustěj. Já jsem jim zase řek, že jim to tam rozhodně nenechám. No, co se dělo potom jsem asi línej popisovat, ale byla to asi půl hodinová demence, během který jsem šel třikrát tam a zpátky přes půl letiště si nechat poslat flašku hruškovice jako odbavený zavazadlo, abychom pak zjistili, že spolu s tou flaškou jsme poslali i Tonky letenku. Takže pak zase všechno zpátky, protože Tonku by bez letenky nepustili do letadla… Nakonec jsme teda do letadla nastoupili všichni. Já, Tonka i naše flaška hruškovice (odbavená).
Let z Taipei už je teda nevtipně otravnej. Trvá 3,5 hodiny a neni na něm prostě nic zajímavýho. Po příletu na nás čeká ještě VISA on arrival. Nevyřizovali jsme si víza předem v ČR, protože by to stálo 2500,- na osobu. Místo toho jsme si nechali poslat zvací dopis z nějakýho Vietnamskýho úřadu (2×8 USD) a ten jsme jim spolu se dvěma fotkama, pasem a dalšíma 2x25USD předali před kontrolou pasů před vstupem do země. Až na vyplňování toho šílenýho formuláře propiskama, který jsme neměli to bylo v pohodě. Byly to dvě přepážky, kde v jednom okně se podávaly žádosti a v druhym vydávaly už hotový pasy. Vietnamka s otřesnym přízvukem vždycky do mikrofonu řekla jméno toho, kdo si má jít pro pas. Znáte ten pocit, když se dlouho pořádně nevyspíte? Máte tak trošku halucinace a ty zvuky zdánlivě připomínající jména lidí linoucí se z malýho repráčku rozléhající se po letištnim prostoru.. Z mikrofonu se ozve An-o-nia Mo-ra-vo-va, takže víme, že naše pasy už jsou hotový, tim pádem jsme ušetřili asi tisícovku. Chtěl bych aspoň back-linkem poděkovat webu http://cechvevietnamu.cz/nejlevnejsi-viza-do-vietnamu za skvělý návod!
Při čekání u pásu na bágly jsme se dočkali cedulky “toto bylo poslední zavazadlo” (a rozhodně nevypdalo jako jedno z našich), což mě nejdřív trochu znervózní, ale po tom všem bych se ani ničemu nedivil. Strávili jsme s těma vízama tak dlouho, že ty naše bágly musel někdo ukrást. Nakonec jsme zjistili, že jsme byli u špatnýho pásu a našli jsme pak oba naše bágly a pečlivě zabalenou hruškovici o pár pásu vedle.
Cesta z letiště na Pham Ngu Lao, kam chceme ject, je dlouhá asi 8km. Několikrát jsem sám sebe upozornil, že se nesmíme nechat okrást hned, jak přijedem.. Odháníme všechny vietnamce, co se nám snaží nabídnout taxi a jdeme do fronty registrovaných taxikářů bokem. Pani nám dává lísteček a taxikář bere bágly. Ukazujeme kam chceme ject a ptáme se, kolik to bude stát. On řiká “meter meter”, což tak nějak beru jako částečnou záruku toho, že taxametr i kdyby byl trochu přetaženej, nás snad tolik neokrade. Když dorazíme na místo, tak je na něm asi 440.000 VND (necelejch 500,-). V tý době jsem neměl ponětí, kolik je VND. Snažim se taxikářovi vysvětlit, že ještě nemáme žádný lokální peníze, ať mi řekne, kolik chce dolarů. Píše na papírek 28$. Po těch dvou dnech nespaní mi nějak nedošlo, kolik to je a začal jsem solit, když už měl peníze v ruce, tak mi to došlo, ale asi už jsem neměl energii to nijak řešit. Nejenže nás musel okrást na VND/km, ale ještě nás hrozně natáhnul na kurzu. Takže 8km cesta taxikem za zhruba 700,- mi pak dokonale kazí náladu na zbytek dne, achjo.