Z Luang Prabang do Luang Namtha cesta daleká je. Zhruba 8 hodin čistýho času, což za den s přestávkama nemůžeme (nebo spíš nechceme stihnout). Takže lehce před setměním stavíme v guest house za 180,- Kč někde asi 100km před Luang Namtha. Čím severněji jsme, tím kvalitnější silnici máme pod sebou. Je to zajímavý kontrast s porovnáním se silnicí na severo-východní straně Laosu odkud jsme přijeli, tam je naopak silnice hodně špatná. Jedeme zase několik desítek kilometrů přes horské hřebeny s krásnými výhledy.
Do Luang Namtha dorážíme celkem brzo, takže máme spoustu času na to, najít si bydlení. Trávíme tím docela dost času a když se asi po hodině intenzivního shánění zdá, že neseženeme nic, co by bylo levnější, než 80 tisíc kipů (asi 240kč), tak nacházíme bydlení za 50 tisíc kipů (asi 150Kč). Přitom to ani neni moc špinavý bydlení. Jenom osazenstvo v domě je tak nějak zvláštní. Usuzujeme, že to jsou nějací mafiáni, nebo překupníci a hotel mají jen jako takovou bokovku, aby se neřeklo. Každou noc, celou noc slýcháme nějaký hluk v domě. Různé přesouvání nábytku, práskání dveřmi, jednou slyším něco, co zní jako kdyby někdo převrátil vanu plnou vody. Jednou v noci asi před půlnocí nám taky někdo klepal na dveře a potom vzal za kliku, že pujde dovnitř. Na noc se ale většinou zamykáme, tak to dotyčnému nevyšlo. Bylo vedro a já neměl nic na sobě, ale šel jsem stejně otevřít, protože jsem chtěl vědět, o co jde. Před dveřmi stála hubená slečna na jehlách v minisukni s děvkokabelkou. Zeptal jsem se jí, co potřebuje, vypadala trochu zmateně, ale tvářila se, že chce jít dovnitř. Když jsem jí řek, že radši ne, tak se zeptala, jestli vevnitř jsme dva, řekl jsem jí, že ano, tak s pardonem odešla. Zajímavý servis, pomysleli jsme si.
Luang Namtha leží na samém severo-západě Laosu v oblasti tzv. Zlatého trojúhelníku, což je oblast v okolí trojhranice států Barma-Laos-Thajsko. Přesto že prakticky ve všech těchto státech je za pašování drog trest smrti, tak tato oblast v minulosti proslula největší produkcí opia a distribucí heroinu na světě. Pak jí koncem 20. století předběhl Afghanistán. Největším producentem heroinu, krystalického methamfetaminu a Yaba tablet (mix methamfetaminu a kofeinu) je i tak Barma. Odhaduje se, že v roce 2005 bylo v horách v oblasti zlatého trojuhelníku na 430 čtverečních kilometrů makových polí. Ani zrnko však nejde do potravinářského průmyslu. V jihovýchodní Asii se nikde mák nepěstuje, tudíž ani nejí. I kdyby jste tu potkali rohlík, tak na něm mák nebude. Troufám si tvrdit, že kdyby u vás poblíž zlatého trojuhelníku našli makovou buchtu, tak za odměnu dostanete dvacet let trvající prohlídku ústavu, kterému se v Thajsku říká “Bangkok’s Hilton’. Což je nejproslulejší thajské vězení, ve kterém je v současnoti na 250 tisíc zvězňů. Asi tak 60% z nich je tam kvuli drogám. 250 tisíc lidí je hodně lidí a tak každý vězeň si může dopřát luxus 2,25 čtverečního metru bez matrace v místnosti s dalšími desítkami, až stovkami vězňů. Bohatší vězni si můžou dovolit místo u dveří, chudší u záchodu, což je díra do země v rohu místnosti. Ve skutečnosti je tam údajně tak málo místa, že musíte ležet na boku a nemáte ani šanci se otočit, pričemž čicháte k nohám vězně před váma. Na youtube je hezký dokument o tomto vězení (anglicky).
Luang Namtha mě osobně nepřišlo jako nějaké super krásné město. Trochu mi připomínalo Phonsavan, což byla obydlená křižovatka uprostřed Laosu. Luang Namtha má teda určitě víc obyvatel. Také má určitě rozvinutější obchod vzhledem ke svojí pozici blízko Číně (číňanů je ve městě celkem dost), Barmě a Thajsku. Městu se nemůžou upřít ani trhy. Jeden denní, který je otevřený celý den, prakticky až do večera, kde můžete nakoupit jakékoliv suroviny na vaření jídla (včetně psů a ropuch) a jeden noční, kde zase naopak můžete nakupovat hotová jídla. Což jsou většinou nudle, grilovaná kuřata, různé variace rýže nebo různé jiné věci o kterých se rozepíšeme v díle o laoském jídle, který začneme psát už brzo. Město je ale zajímavé především svým okolím, do kterého se pořádají jedno, dvou i několikadenní pěší tůry, například na návštěvu horských kmenů, nebo raftování, nebo oboje. My jsme se bohužel žádné nezúčastnili, protože jsme na ní neměli čas. Když jsme se nicméně šli zeptat do turistických informací na to, co hezkého by nám ve městě doporučili navštívit za jedno odpoledne, tak nám řekli, ať se jedeme podívat do vedlejšího města, které je asi 60km daleko. Zajímavý doporučení. To je asi jako byste se zeptali v Českých Budějovicích, co hezkého se tam dá navštívit a oni vám řekli, že Český Krumlov.
Jeli jsme se tedy podívat na vodopády, byly hezký, ale v porovnání s těmi v Luang Prabangu to byla celkem nuda. Také jsme se jeli podívat do toho vedlejšího města, což je město Muang Sing. Tam jedeme poblíž čínské hranice, cesta není nikterak kvalitní, všude jsou díry a zatáčky, ale okolní krajina je opravdu impozantní. Když se v jednom místě ocitáme si jen 5km od Číny, zastavujeme symbolicky na malou přestávku na čínskou cigaretu, kde se na mě uprostřed louky přisaje pijavice. V Thajsku a jeho okolí jich je dost. Jsou to pijavice, co žijou převážně ve vlhkých džunglích. Jsou neškodné, nepřenášejí žádné nemoci, dřív se dokonce používaly v lékařství. Nicméně je to trochu nechutný, když se na vás přisaje nějaký červ a nejde sundat. Pijavice do rány navíc nejdřív vypustí trochu látky podobné heparinu, která zabraňuje srážlivosti krve, takže rána potom dlouhé hodiny krvácí, což ve vlhkém prostředí znamená nebezpečí infekce. Muang Sing byl a stále je asi největším producentem opia v Laosu. Jelikož je Laos chudý a velmi zkorumpovaný stát, obchod s opiem i přes zdánlivě přísné tresty stále kvete. V minulosti byla produkce opia vesele podporována vládou (nejdříve francouzskou, poté laoskou), avšak po tlaku ze západu už to oficiálně není možné.
Distribuci opia po okolí zajišťují například babičky z horského kmene Akha. Jsou dosti otravné. Chodí po městě a nabízejí vám náramky. Jsou malé, staré, pomalé a vypadají neškodně, ale ve skutečnosti jsou vychcané jak mraky (pardon). Otravují vás každý den od rána do večera, zejména na nočním marketu se v klidu ani nenajíte, aby vám pod nos nestrkaly svoje náramky. Když je odháníte, že náramek nechcete, tak vedle vás chvilku stojí a koukají na vás a pak možná odejdou (eventualně vám do ucha zašeptají, jestli nechcete ganju nebo opium). Já jsem na tohle alergickej a odháněl bych je klackama. Jednou vedle nás stála už asi čtvrt hodiny, tak jí Tonka zkusila nakousnout, kolik že za ten náramek chce. Ukecala to na 15kč za jeden, koupili jsme si tedy dva s tím, že budeme mít konečně od všech ostatních babiček klid, až jim ukážeme, že náramek už máme, nicméně opak byl pravdou. Přišla druhá babička a tvářila se hrozně zdrceně z toho, že jsme dali vydělat její kolegyni a ne ji a že si od ní musíme taky jeden koupit. Na nás už si s tímhle nepřijdou, ale věřím, že spoustu jiných turistů povolí. Nicméně tahle distribuce náramků je stejně jen taková záštita jejich hlavního příjmu. Ať jsme šli kamkoliv, tak na nás tyhle babičky mávaly a gestikulovaly nabídku kouření, což mělo znamenat trávu nebo opium.
